[ Pobierz całość w formacie PDF ]
~e se zase shledáme. A shledali se zase. Rok co rok pøi-
cházeli zase domù se podívat, a tu babièka stará záøícím
okem se dívala, kdy~ jinoai mladí pøed ní obrazy svìta rozklá-
dali, pøisvìdèovala jich plánùm ohnivým duchem malovaným,
promíjela pokleskùm mladosti, kterých pøed ní netajili, oni pak,
bye je i ne v~dy zachovali, pøece rádi zkuaené její rady po-
slouchali, ctili babièèino slovo i mrav. Vzrostlá dìvèata svì-
øovala babièce svoje tajemství, svoje tajné sny a vzdechy,
vìdouce, ~e najdou shovívání a vroucí slovo. Tak i Manèinka
mlynáøovic u babièky útoèiatì hledala, kdy~ jí pan otec bránil
milovat chudého, ale hezkého mládka. Babièka dovedla na-
sadit panu otci hlavu na pravé topùrko , jak sám se vyjádøil,
a kdy~ po letech dcera jeho aeastna byla a ~ivnost pod vede-
ním usilovného zetì zkvétala, který pana otce ctil a miloval,
øíkal v~dy. Babièka mìla pravdu, za chudým chodí s poklad-
nièkou Pánbùh! Dìti pak mladých ~en milovala babièka, jako
by její vnouèátka byly, v~dye ji také jinak nejmenovaly ne~ ba-
bièko. Také paní knì~na, kdy~ po dvou letech po Kristlinì
svatbì na panství se vrátila, hned babièku k sobì volat káza-
la, ukazujíc jí s pláèem krásného chlapeèka, památku to
po komtese, která po roce svého man~elství zemøela, zane-
chajíc zarmoucenému man~eli a knì~nì to dìcko. Babièka
chovajíc je zkropila hedbávnou pokrývku slzami; tanula jí
na mysli mladinká, dobrá, krásná matka jeho, ale kladouc je
do náruèí knì~nì, pravila mírným svým hlasem: Neplaème,
pøejme jí nebe, pro ni svìt nebyl, proto jí Bùh z nìho vzal. Toho
má Bùh zvláatì rád, koho vezme k sobì, kdy je nejaeastnìja!
A milostivá paní neosiøela. Lidé ani nevidìli, jak babièka stár-
ne a schází, jen ona sama to cítila. Mnohdy øíkala Adelce, z ní~
se stalo pìkné dìvèe, ukazujíc na starou jabloò, která rok co
rok více schla a spoøeji zelenem se odívala: My jsme si rov-
ny, pùjdeme asi zároveò také spat. A jednoho jara vaecky
stromy zelenaly se, jen stará jabloò smutnì stála bez listu.
Museli ji vykopat a spálit. Babièka to samé jaro velice kaala-
la, nemohla u~ dojít do mìsteèka do bo~ího kostelíèka, jak
øíkala. Ruce vlc a vlc schly, hlava byla jak sníh, hlas slabaí
a slabaí. Jednoho dne rozeslala paní Terezka listy na vae stra-
ny, aby se dìti sealy. Babièka ulehla, nemohla u~ vøeténko
udr~et. Z myslivny, ze mlýna, z hospody i ze %7Å„ernova chodili
kolikrát za den ptát se, jak je babièce; nebylo jí lépe. Adelka
se s ní modlívala; musela jí povídat ka~dé ráno, ka~dý veèer,
jak je v sadu, v zahradì, co dìlá drùbe~, co Straèka, musela
babièce poèítat, za kolik dní jeatì by mìl pan Beyer pøijít.
Snad s ním pøijde Jan, øíkávala pøitom. Pamìe ji opouatìla.
Èasto volávala místo Adelky Barunku, a kdy~ jí Adelka pøipo-
mínala, ~e není Barunka doma, vzpamatovala se vzdychnouc
si: Ba~e není, tu já u~ neuvidím. Je-li pak aeastna? A doèkala
se jich babièka. Pøijel pan Proaek a s ním atudent Vilím i dcera
Johanka; pøiael syn Kaapar a z Krkonoaských hor pøivedl starý
pan Beyer statného mládence Jana; také Orlík pøiael z lesnické
akoly, kam~ ho paní knì~na dala, poznajíc v nìm znamenité
vlohy pro lesnictví. V~dye ho poèítala babièka také mezi svoje
vnuky, vzrùstající lásku mezi ním a Adelkou a ualechtilý jeho
mrav. Vaichni seali se babièèina lo~e, nejprvnìjal ale ze vaech
byla Barunka, ta pøiala zároveò se slavíkem; ve svém hníz-
deèku u babièèina okna. Barunka se ubytovala v babièèinì
sednici, kde stávalo kdys její lù~ko, kde poslouchávaly spolu
líbezné zpìvy blízkého zpìváèka, kde ji babièka vstávajíc le-
hajíc ~ehnala. Byly zase spolu, ty samé tóny k nim zaznívaly,
byly to ty samé hvìzdièky, na nì~ se kdysi spolu dívávaly - ty
samé ruce spoèínaly na hlavì Barunèinì, byla to ta samá hla-
va, ale jiné myalénky se v ní rodily a jinými byly ty slze vyronì-
ny, které vidìla babièka nyní téci po tváøi své milené vnuèky,
ne~ ty slzièky,které s usmáním milým utírala z rù~ového líce,
tehdá~ kdy jeatì dìvèe v malé postýlce líhalo. Ty zrosily jen,
ale nezkalily oèi. Babièka cítila dobøe, ~e ~ivota jejího namá-
le, proto~ si jako dobrá, moudrá hospodynì vaecko v poøádek
uvedla. Nejdøíve smíøila se s Pánembohem a s lidmi, pak roz-
dìlila svùj malý stateèek. Ka~dý dostal památku. Pro ka~dé-
ho, kdo k ní pøiael, mìla milé slovo, ka~dého, kdo ji opouatìl,
provázel její zrak, kdy~ i paní knì~na s Hortensiiným synem
navatívivae ji odcházeli, dlouho se za nimi dívala; ona vìdìla,
[ Pobierz całość w formacie PDF ]